Josef Odráška

Narozen	1945 v Ostravě
Studium	1961 - 1965	Uměleckoprůmyslová škola v Uherském Hradišti, pod vedením profesorů Jana Blažka, Josefa Berana, Karla Hofmana, Jiřího Jašky a Jana Hanáčka.
Praxe	Od roku 1965	pracuje v oboru užité a propagační grafiky a vytvořil řadu zdařilých plakátů a grafických značek.
	1868 - 78	byl zaměstnán jako propagační výtvarník v Severomoravských obchodních domech v Ostravě.
	1975 - 78	byl mistrem odborného výcviku - obor dílenský výtvarník, aranžér.
	Od roku 1979	svobodné povolání.
	Od roku 1994	působí také jako pedagog na SUŠ v Ostravě.
	1990 - 1996	zastával funkci místopředsedy UVU - SVUT Ostrava.
	Je členem AVG - Praha a UVU ČR.

Vilém Jůza (1993)

Josef Odráška je jeden z předních autorů severomoravského výtvarného života. Již v roce 1965 absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti u profesorů - Jana Blažka, Karla Hofmana, jiřího Jašky, Jana Hanáčka a Josefa Berana a od té doby působí v Ostravě.

Člen UVU a Asociace volné grafiky Praha, prezentuje svou tvorbu užité grafiky, z níž pozvolna vyústil v listy grafiky volné a paralerně v obrazy velkých rozměrů motivicky novofiguralistických reminiscencí, sociálních asociací periferních prostředí, ekologických ozvěn a lidstvím neopuštěných všedností nesených duchem umění 70. a postupně 80. let. Formou svého projevu ostravské prostředí šokoval, ale právě tou se osobitěji v jeho kontextu prosadil.

Individualita a svoboda

Jeho nová emotivita obnovovaného novofiguralismu, barevným tlumením tím výrazovější, navozovala problémy existenciální. Ve druhé polovině 80. let současně počíná lámat základní, až alegorismu se dotýkající tendence přilnutím k motivům přírody, v jejichž stromech se postupně měnila změť logických konstrukcí prolínajícího se pletiva větvoví, přestupujícího v tajemství neprostupné přehlednosti, postupně opouštějící přirozenou výstavbu a proměňující se v samonosnou ornamentalizující výrazovou spleť proudů stuh a sítí. Jejich barevnou proměnou, výrazovou pestrostí a abstrahující korespondencí získává velmi osobitou konceptuální pomůcku vyjádření individuality a svobody. Změněná společenská situace po listopadu 1989 tento prostor plně otevřela.

Odráška svými díly zcela svázal malbu abstraktní se vstupem graficky přiznaného motivu novofigurálního a opět se přiblížil k nosnosti ideového obsahu.

Současný projev umělcův je výrazem individuální cesty k osobnímu slohu, v němž východiska ve světě přírody se propojila v humanitní obsahové vyústění, lidskou výpověď.

Vyhledávat slohové korespondence dnešních Odráškových obrazů v zaužívaných terminologiích - expresivní abstrakce, minimalismus - ať jsou sebevíc od sebe vzdáleny, nejvíce opouští cestu k nutně posunutému imaginativnímu vnímání. Nepřekonávají svobodu bezprostřední citlivosti.

Petr Holý (2000)

Prohlížel jsem si poslední obrazy Josefa Odrášky, porovnával je s minulými, staršími a ještě staršími, uvažoval o jejich kontinuitě, o různých souvislostech uvnitř Odráškova díla i mimo ně v daném čase a prostoru a samozřejmě také v transversále nad nimi.

Primum movens

Přes svou rozmanitost je to dílo sevřené a vnitřně pozoruhodně spojité. Spojitost práce tohoto malíře a grafika však nevidím prvořadě v nějaké evoluční řadě a ve smyslu progresí či regresí, jak se to stalo všem postdarwinisticky, toliko vývojem, posedlým interpretům. Myslím si, že ona zmiňovaná spojitost je ve vnitřní setrvalosti podstatného "primum movens", jež Odráškovu tvorbu zakládá. Všimneme-li si totiž výtvarných postupů, které coby stavebních kamenů v utvářecím materiálu i tvarové uspořádanosti používá, pak zjistíme především následující: respektuje malířskou plochu obrazu, jak ji restaurovalo moderní umění od impresionismu. Uznává práva čistého barevného tónu, ale neváhá před paletovými směsmi. Tvar je osvobozen z vizuální závislosti, ovšem naturální závislost může kdykoliv vstoupit do sématického pole díla. Je-li iluzivní prostor zpochybněn novou organizací formy, pak se naskýtá cesta, již otevřel kubismus obrácenou perspektivou. Ovšem nedomnívejme se nikdy předčasně, že je cokoli poprvé poté, co ono "POPRVÉ", jímž jsou motivovány všechny kosmogonické mýty, skutečně nastalo. Jen uvažme například pozdně gotické obrazy Eycka, Cristuse, Metsyse, Weydena a dalších, kteří pomocí zrcadelného a zpět vrženého obrazu, prostoru, postavili čistý empirismus do metafyzické nejistoty.

Odráška se proměnitelných dispozic a souvislostí prostorového chápání obrazu zmocnil a neváhá sáhnout k plošnému reliefnímu vrstvení, čímž proti iluzi je postavena významová gradace. Proto však, aby taková gradace mohla fungovat, je nutno posílit sémanticitu a její sdělné možnosti od výpovědních po zástupně znakové, tedy symbolní. Tady nabízí možnosti volné kontrapunktní plynutí smyslu nezměrný zdroj imaginace, který se úchvatně bezbřeze, ale v osidlech pak téměř dogmaticky otevřel (zase ovšem nikoli "poprvé") surrealismem. Josef Odráška se tedy pohybuje ve své tvorbě jako syntetik, spojuje mnohé v čase i nad časem, je svobodný ve výběru, ale taky nesmírně spoutaný ve volbě prostředků.

Ocitá se tam, kde jsou vedle výtvarníků i mnozí velcí hudební skladatelé našeho času jako Schnittke, Pärt, Penderecki, Crumb, Gub ajdulina apod. Všechny spojuje potřeba, či ještě spíše nutnost restaurace jazyka umění v renomované dimenzi, smysl oslovení vnímatele a vyslání poselství. V tom pak vidím především onu vnitřní spojitost Odráškovy umělecké práce.

Petr Holý (2002)

Josef Odráška už dávno velmi dobře ví, že fungování věcí i světa nikdy nedává odpověď na otázku po smyslu. Čím více problémů už věda vyřešila, tím bezednější úzkost jako propast chaosu obklopuje sloup, na němž se krčí ohrožené lidstvo podobné dávnému byzantskému mnichu Stylitovi, ale pohříchu bez naděje jeho víry. Tak už sloup není "axis mundi", ale jenom neútěšný ostrůvek vyhoštěných. Nicméně je odtud vidět do široka tomu, kdo je schopen spatřování.

Concordia discore

Jakoby se v poněkud sice odlišné podobě a intenzitě, ale přece jen v mnohém srovnatelně, vracely umělci téměř obscedantní pocity ze světa života, i v onom shakespearovském "fair is foul aned foul is fair" (krásné je ohyzdné a ohyzdné je krásné), což byl namnoze životní pocit člověka na konci 16. a počátkem 17. století. A s ním i to, co tehdejší, o samu duši bojující manýristickými ústy Emanuela Tesaura nazývali "concordia discore" (sjednocení rozdílného).

Ptáci z papírmaše, fešně vykolorovaní, se vznášejí nad mořskými vrstvami rytmických vlnek dezinformačně likvidovaných médií na monumentální ploše Odráškova obrazu, zatímco instalace s děsivým křeslem pro hosta zrcadlí krutost nehostinnosti v dokonalém světě antihostinnosti. Kdybychom chtěli meditovat s Martinem Heideggerem v prostoru jeho úchvatné přednášky "Das Ding" (Věc), pak bychom ztuhli s Lotovou ženou v póze, která v dané chvíli svojí nesmyslností jakoby postihovala smysl světa.

Umění na konci éry moderny, kdy může rekapitulovat cokoli, kdykoli a jakkoli, v podivném čase bez platných, či uplatňovaných estetických norem, ba skoro naopak, se systematickým a skoro podmiňujícím principem jejich neuplatňování, dává však současně skutečnému tvůrci, který nerezignoval ani na tyto normy, ani na hierarchii hodnot estetických i etických - a takovým umělcem Josef Odráška je - možnosti velmi četných cest sebevyjádření a také sdělení, či dokonce poselství.

Odráška těchto možností využívá a pohybuje se nabídnutými strukturními i formativními vrstvami svobodně, ale s tvarovou kázní, jež je přísně zapřažena na cestě k výrazu. V tom je také Odráškův největší přínos dnešku.